Když nemáme „něčeho“ dost

Kdyžnemámedost

Měla bych shodit ještě 5 kilo…

Měla bych ještě umět tohle…

Měla bych stíhat za den ještě tohle …

Měla bych to udělat takhle…

Měla jsem to udělat jinak…

To, co dělám, nestačí…

To, jaká jsem, nestačí, musím být lepší…

Nezvládla jsem to …

Selhala jsem …

Připomíná Ti to něco?

Budu upřímná. Některé z těchto myšlenek se mi dost často ještě před 2 roky honily hlavou. Ještě i dnes se mi občas nějaká do hlavy vloudí.

Naše hlava nám říká, že nejsme dost dobré nebo to, co a jak děláme, není dost dobré. Kde se vzaly všechny tyhle myšlenky? Proč jsou mezi námi všemi lidmi právě tyhle myšlenky tak moc rozšířené?

Jaký pro nás mají tyhle myšlenky význam?

Někdo by možná namítl, že ho tyhle myšlenky burcují k lepším výkonů. Díky těmto myšlenkám roste ke svému vyspělejšímu či lepšímu já.

Opravdu potřebujeme růst?

Co když ale vlastně růst vůbec nepotřebujeme? Co když potřebujeme pravý opak?

Potřebujeme se vrátit k sobě. Do svého nitra. Ke svojí duši.

Všechny tyhle myšlenky nám vlastně ukazují, že v daném okamžiku něčeho nemáme dost. V daném okamžiku nám chybí jedna podstatná věc k životu.

Čeho že to nemám dost?

Kdyžnemámedost2

Přece lásky.

Lásky, ve které  sídlí naše duše.

V daném okamžiku nám chybí malá „nepodstatná“ část našeho života.

My.

Když žijeme sebe, jsme sami sebou, pak všechno, co děláme a vše čím jsme, je vlastně to nejvíc, co můžeme v daném okamžiku žít. Děláme to nejlepší, co v daném okamžiku můžeme dělat.

Rostu, ne, objevuji

Co když osobní růst není o vývoji a růstu v někoho lepšího, schopnější, výkonnějšího, hezčího, hubenějšího, odvážnějšího či rychlejšího, ale o objevování jednotlivých střípků sebe samého. O vnímání a žití sebe v různých okamžicích svého života. O zažití výzev, které jsme si sem přišli odžít.

Co když to jací jsme, je vlastně dost. Nic víc už být nemůžeme. Jediné, co můžeme dělat je objevovat tuhle hojnost v nás samých. Objevovat nekonečné krásy uvnitř nás samých i okolo nás. Všechny odlesky lásky.

Až se ti v hlavě objeví zase některá z myšlenek „nejsem dost, nestačí to, selhala jsem“ láskyplně ji připomeň, že v srdci jsi úplná…jenom tenhle střípek svojí duše v sobě zrovna nevnímáš.

Verča Hradecká
Mojí životní výzvou je milovat, důvěřovat a žít sebe. Vnímat a žít sebe v jednotlivých okamžicích svého života. Cítit a užívat si jednotlivé odlesky lásky v mém životě. Procházet skrze nenávist, vztek a smutek k lásce. Objevovat a žít krásy mě jako ženy. Jsem citlivá a vnímavá žena. Ve svém životě ráda objevuji a žiji tu svoji pravdu, pravdu mojí duše. Na intenzivnější cestu k žití sebe jsem se vydala po narození mojí dcery. Můj příběh si přečtete zde >> Mým přáním je inspirovat ostatní k cestě k sobě, k lásce a naplněnému životu. Jsem autorkou eBooku Jak jsem se dostala z vězení vlastní hlavy a začala žít SEBE>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>