Proč jsem se rozhodla psát blog … tohle si nemůžu nechat jenom pro sebe!

procblog

Žila jsem v přesvědčení, že si žiji svůj život. Po vysoké škole jsem nastoupila do zaměstnání ve svém oboru – v IT. Měla jsem dobrou práci, manžela a domov s kocourem Sadkem. S manželem jsme si plánovali rodinu. Byli jsme finančně zajištění. Mohla jsem být spokojená a šťastná. Jenže jsem nebyla. Často se mi vracely nepříjemné negativní pocity. Často jsem se cítila divná, falešná, horší než ostatní.  Připadala jsem si jako hrozný člověk. Neměla jsem žádné sebevědomí. Před sebou jsem viděla jen povinnosti a starosti. Život mi přišel tvrdý a chladný. Byla jsem přesvědčená, že přesně takový je život, taková jsem já.

O svém životě jsem rozhodovala primárně na základě rozumu a vše si dobře vždy promyslela. Něco jako intuice či osobní pocity u mě neměly velký význam. Naopak jsem si z dětství odnesla, že pocity a emoce jsou slabostí a je lepší je eliminovat. Věděla jsem, že chci mít rodinu, ale stále jsem si ji plánovala stylem: až dodělám X a Y, až budu mít Z …znáte to taky? Snažila jsem se vychytat ten nejlepší čas. Rodina v nedohlednu …

Rozhodla jsem se srdcem

Jednoho pěkného odpoledne na kávičce s přítelem mě však přepadl zvláštní pocit, touha pořídit si dítě. Teď. Už na nic nečekat.  Překvapilo mě to. Nápad pořídit si dalšího člena domácnosti přišel v podstatě z minuty na minutu. Najednou jsem uvnitř cítila, že nyní je ten „správný“ čas, že chci svůj život sdílet s dalším človíčkem a chci být mámou. Přítel byl na stejné vlně a tak bylo během minuty rozhodnuto.

procblog3

Stát se mámou, tak bylo vlastně moje první intuitivní rozhodnutí. Mozku jsem zacpala pusu. Navzdory tomu, že jsme nestihli provést rekonstrukci XY věcí, nestihli jsme si vybudovat finanční rezervu o velikosti XXXXXX Kč (kterou finanční poradci před nástupem na mateřskou doporučují), nestihli jsme navštívit XY destinací na světě (kterou doporučují naší kamarádi a známí) a naše kariérní sny ležely ještě někde hodně v dáli, jsem najednou měla chuť poslechnout moji intuici, i když mi mozek našeptával, zda toho nebudu litovat. A víte co? Bylo to moje nejlepší rozhodnutí v životě.

 S Emmou mi toho do života přišlo více než jsem čekala

S příchodem mojí dcerky Emmy v roce 2015 se mi můj život převrátil kompletně vzhůru nohama. Změny, které zažívají skoro všechny mámy, jako je odchod či omezení práce, snížení sociálních kontaktů, omezení financí či méně volného času pro sebe, mě potkaly také. Před narozením dcerky jsem byla mladá dívka, která se snažila, co nejlépe uspět ve svém zaměstnání, být konkurenceschopná na trhu práce, zařadit se dobře do současné společnosti a získat tak dobré finanční, ale i osobní ohodnocení a obecně být přijímána svým okolím. Tahle snaha mě stresovala, protože jsem snažila žít, tak jak ode mne očekávalo okolí. V tom celém sprintu jsem ale zapomněla na jednu důležitou věc…na sebe.

S narozením dcerky Emmy se mi otevřel úplně nový svět. Tím nemyslím svět počůraných plínek, špinavého prádla a dětských kašiček, ale svět opravdových emocí, životních hodnot a lidské přirozenosti. Mateřství, tedy starost o druhého človíčka, mě paradoxně vrátilo zpátky k sobě. Život s Emmičkou mě neustále učí všímat si více svých pocitů a intuice a více jim důvěřovat, ukazuje mi řadu mých nezahojených bolístek z minulosti, učí mě všímat si drobností, které jsem předtím nevnímala, a nutí mě více žít v přítomném okamžiku… prostě věci, které mi v tom moderním dospěláckém světě chyběly, a nenašla jsem si k nim jinou cestu. Mateřství tak vnímám, jako takovou osobní terapii.

 Vydala jsem se na cestu, na které jsem našla sebe

Za 20 měsíců s Emmou se můj pohled na svět proměnil takovým způsobem, že mě to přijde jako kouzlo. Kouzlo, které mi odhalilo mě. Postupně jsem v jednotlivých momentech s Emmou začala nacházet sebe. Začala jsem žít sebe. Najednou jsem prožívala všechny emoce, jako je radost nebo láska, mnohem silněji. Zároveň se ale na mě začaly vynořovat i silné bolesti a strachy z minulosti, se kterými jsem se musela popasovat. V momentech, kdy jsem žila sebe, jsem se cítila svobodná a silná. Pochopila jsem, že to nejvíc, co tady mohu žít je ŽÍT SEBE. Vydala jsem se tak na cestu k žití sebe.

Když žiji sebe, cítím obrovskou energii, důvěru v život a lásku. Pocit, který jsem před Emmou nikdy nezažila. Pocit, který si zaslouží cítit každý z nás. V každodenním životě plným nejrůznějších podnětů totiž zapomínáme vnímat to nejdůležitější. Vnímat sebe. Vnímat to, kdo doopravdy jsme a co tady chceme žít.

O to všechno, co na své cestě k žití sebe zažívám, bych se s vámi ráda podělila … a tak u mě vznikla potřeba psát blog. Blog, kde budu sdílet postřehy z mojí cesty životem jako mámy, partnerky a ženy. Z cesty k žití sebe.

 

Verča Hradecká
Mojí životní výzvou je milovat, důvěřovat a žít sebe. Vnímat a žít sebe v jednotlivých okamžicích svého života. Cítit a užívat si jednotlivé odlesky lásky v mém životě. Procházet skrze nenávist, vztek a smutek k lásce. Objevovat a žít krásy mě jako ženy. Jsem citlivá a vnímavá žena. Ve svém životě ráda objevuji a žiji tu svoji pravdu, pravdu mojí duše. Na intenzivnější cestu k žití sebe jsem se vydala po narození mojí dcery. Můj příběh si přečtete zde >> Mým přáním je inspirovat ostatní k cestě k sobě, k lásce a naplněnému životu. Jsem autorkou eBooku Jak jsem se dostala z vězení vlastní hlavy a začala žít SEBE>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>