Žena a její duše

24042018

V posledních dnech a týdnech mám tolik úžasných AHA momentů v mém životě, že o nich nestíhám ani psát. Vlastně prožívám v sobě i okolo sebe tolik intenzivních životních změn, že mi nezbývá než důvěřovat životu a učit se milovat sama sebe přesně taková jaká jsem.

Tak zaprvé. Jsem žena.

Přiznávám. Teprve nyní objevuji, co znamená být ženou a jaká jako žena jsem.

Objevuji to, co jsem se podle mne měla naučit už na základní škole. Do života by se mi to hodilo více než vědět, kdo vyhrál bitvu na Bílé hoře.

Co pro mě představuje žena?

Žena je láska.

Ano přesně tohle. A není to málo. Je to vlastně všechno. Je to to nejvíc čím žena může být.

Žena je radostí, důvěrou, přijetím, podporou, pospolitostí, sdílením. Žena je jako zářící světélko lásky, které září na všechny, se kterými je v kontaktu.  

A tímhle světélkem jsme všechny. Jenom nám to světélko pod tíhou životních zkušeností navenek zhasíná.

Co zhaslo naše světélko?

A všechno to, co nám naše světélko lásky zhasíná a bere naši životní energii, máme uloženo v sobě. Naše tělo přesně ví, co jsme prožily za bolístky.

Všechny bolístky naší duše máme uloženy v našem ženském lůně. Vytváří nám takový pancíř. Snižují naši citlivost uvnitř i venku. Jsme tak méně citlivé vůči bolístkám naší duše, stejně tak jsme ale méně citlivé vůči lásce a radosti.

Tyhle pancířky zakrývají smutek, vztek a nenávist, které v sobě nosíme. Stejně tak ale zakrývají lásku a radost, kterou můžeme v životě prožívat. Láska je vždycky ukryta za vztekem a smutkem.

Tyhle pancířky zakrývají ve skutečnosti naše opravdové já. Naši krásnou ženskou duši. Oddělují nás od našeho přirozeného ženství. Od proměnlivosti, tvořivosti, moudrosti, intuice, empatie, od našich duchovních kvalit.

My ženy máme ve svém lůně pod všemi těmi pancířky ukryto tajemství života. Máme tam dokonalou mapu nejen našeho života ale i života jako takového.

Náš cyklus a naše tělo jako cesta k léčení bolístek duše

Naše měsíční proměnlivost je dokonalým sebe-léčebným nástrojem. Nástrojem našeho osobního i duchovního růstu.

Naší mapou je vlastně celé naše tělo. Brána k našim pocitům. Brána k lásce.

A tak se učím milovat sebe skrze uvolnění, tanec, vědomý dotek. Učím se hýčkat sebe, být k sobě milá a milovat všechno to, co ke mně přijde. Všechny pocity, které ke mně dorazí.

Třeba pocity samoty, které jsem občas jako malá holka v kolektivu prožívala. Pocity přijmu, prožiji si je znovu s pochopením. A vím, že to byla zkušenost, která zasáhla moji duši. Ale i obohatila mě jako ženu. Obohatila mě o kus lásky a pochopení, který jsem se díky tomu naučila dávat sobě. A to co dáváme sobě, jsme pak schopni dát i ostatním.

Pro mě osobně, tím nejvíc čím mohu sama sebe obdarovat, je přijímat s láskou vše čím opravdu jsem

 

Verča Hradecká
Mojí životní výzvou je milovat, důvěřovat a žít sebe. Vnímat a žít sebe v jednotlivých okamžicích svého života. Cítit a užívat si jednotlivé odlesky lásky v mém životě. Procházet skrze nenávist, vztek a smutek k lásce. Objevovat a žít krásy mě jako ženy. Jsem citlivá a vnímavá žena. Ve svém životě ráda objevuji a žiji tu svoji pravdu, pravdu mojí duše. Na intenzivnější cestu k žití sebe jsem se vydala po narození mojí dcery. Můj příběh si přečtete zde >> Mým přáním je inspirovat ostatní k cestě k sobě, k lásce a naplněnému životu. Jsem autorkou eBooku Jak jsem se dostala z vězení vlastní hlavy a začala žít SEBE>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>